Mirek Vodrážka - Text pro vernisáž výstavy Pavla Hogela v Divadle bez zábradlí - Praha 12.9.2024...

Vloženo: 24.09. 2024

EMOCIONÁLNÍ MECHANIKA PŘEMÍSŤOVÁNÍ

V úvodu do diskurzivní psychologie, napsal neurochirurg Grant Gillett a filosof Rom Harré, že je třeba změnit náš pohled na psychologii emocí, neboť tradiční pojetí vykládalo emoce především podle Darwina jako důsledek procesu přirozeného výběru, kdy se předpokládalo, že existuje několik základních emocí jako například hněv, smutek, smích atd. 

Jenže tělesný pocit v sobě obsahuje - a to je to nové - i určitý kognitivní element. 

Co to ale znamená chápat emocionální cítění jako diskurzivní fenomén vyjadřující hodnocení, které je součástí i sociálního aktu? 

A můžeme například tvrdit, že existuje emociologie obrazu, tedy způsob jak rozumět výtvarnému obrazu či obecně umění zevnitř a přitom neopustit rámce určitých kulturních identifikací a klasifikací?

Pokud si připomeneme známé myšlenky například ruského malíře Wassila Kandinského, který prohlásil, že „neexistuje forma, jako ostatně nic ve světě, která by nic neříkala“, nebo slova francouzského malíře a sochaře George Braque, že „konformismus začíná definicí“ nebo Picassova slova, že „neexistuje žádné abstraktní umění“, pak tyto citované výroky částečně předvídají to, co v roce 1964  vyjádřila americká kritička Susan Sontag ve svém eseji Proti interpretaci.

Je to kritický text zaměřený na přemíru interpretací toho, co dílo tzv. „říká“. Tedy na přehnaný projekt interpretace založený na vědomém intelektuálním aktu, demonstrující určitý kód a jistá pravidla interpretace.

Emociologie nám ale nabízí jinou alternativu k interpretaci.

Běžně víme, že zhotovený umělecký obraz je stálý a neměnný, jenže když se na něho díváme a zevnitř prožíváme, tak víme, že nás někam vede a odvádí, že má emocionální atraktivitu. Přitahuje nás nebo se nám vzdaluje, když nás naopak neoslovuje nebo dokonce irituje.

Takže je určitou iluzí běžně chápané reality se domnívat, že například závěsný obraz prostě „visí“, neboť ve chvíli kdy nastoupí naše emociologie, tak se „obraz“ odpoutává od svého místa a prochází našimi vnitřními mapami v emocionálním časoprostoru, v němž barva, struktura a kompozice atd., se stávají vnitřním stavebním materiálem, architekturou našich emocionálních událostí a kognitivního poznání.

Existuje emocionální „mechanika“, která nám podobně jako kvantová mechanika napovídá, že „realita“ není prostě taková, jaká se zdá, neboť obraz, který visí na stěně si právě prostřednictvím emocionálního mechanismu „přemísťování“ můžeme odnést v sobě, a co víc, můžeme částečně žít v něm a paradoxně můžeme být v něm vnitřně sami jakoby „zavěšeni“.

Obraz může vyvolat složitou strukturu kognitivní emoce, a to i tehdy, když interpretace jsou mnohoznačné nebo nesrozumitelné, tedy když  obrazu „racionálně“ nerozumíme, podobně jako jako hudbě, která  v nás taky něco kognitivně emocionálního vyvolává. Předpokladem tohoto emocionální hlubšího pochopení a porozumění je ale odhodlání do vnitřního neznámého světa obrazu vstoupit a emocionálně se angažovat.

Emocionální svět je podobně jako kvantová mechanika částečně neviditelný, nevidíme přímo jednotlivá emocionální pole a pohyby, které v nás vyvolává obraz. Na druhé straně součástí emociologie je i určitý stav „naladěnosti“, například když stojíme před obrazem a v tomto emocionálním poli se můžeme kognitivně nacházet... v jednom čase... na jednom místě... jako právě teď.

Text pro vernisáž výstavy Pavla Hogla – OTISKY
12. září 2024
Divadlo Bez zábradlí, Palác Adria, Jungmannova č. 36/31
Praha 1 - Nové Město