PAVEL HOGEL − Zvuky ticha...

Vloženo: 24.09. 2024

Prolog

Hallo Darkness, my old friend
I´ve come to talk with you again
Because a vision softly creeping
Left its seeds while I was sleeping
And the vision that was planted in my brain 
Still remains
Within the sound of silence*

Při pohledu na malířovo dílo -  to jsou v prvé řadě motiv, malířský styl, barva, forma a technika, které nás zaujmou, klíčem k dokonalému pochopení díla je však samotný umělec. V aktuální výstavě – OTISKY – nám Pavel Hogel otvírá intimní pohled do svého kreativního univerza a přibližuje nám svůj myšlenkový svět, své vjemy, pocity a představy.**

L´amour de la nature. Krajina je nepochybně Hogelova  velká láska a vášeň, která ho inspiruje a svádí  k improvizaci a ke hře s myšlenkami. Nejedná se ale  o zobrazení vizuální skutečnosti, nýbrž abstraktní obraz krajiny vzniká v rámci intuitivního  myšlenkového procesu. Ve spontánním malířském aktu  se objevují imaginárni symboly, vysněné a reálné prvky zakódované do obrazové formy. Odkud pochází u Hogela tento hluboký vztah ke krajině? Na rozdíl od figurálni malby  ho krajina inspiruje a nesvazuje, cítí se s ní svobodnější. Již samotný pobyt v přírodě je pro umělce zdrojem inspirace, volnosti a radosti. Intenzivně cítí jemné signály, které krajina vysílá – šumění moře, klid na pláži za poledního slunce, vůni borového lesa a trávy, mystické ticho v hlubokém lese.  Tvorba je pro něj dobrodružná cesta, kdy na počátku není jasno, kam tato směřuje. Jedná se komplexní zážitek, který malíř vnímá všemi smysly. Tato emocionálni a náladová schopnost vede ke  spojení umělce s  přírodou. Myslí tím ale „pravou přírodu“, která  ještě není  člověkem znásilněna.

Barva je hlavní nositelkou výrazu a formy,  zprostředkovatelkou nálad, pocitů a zamyšlení. Zdá
 se, že v obrazech z posledních let malíř opouští dřívější zářící paletu sytých barev − červenou, oranžovou, žlutou a okr −  připomínající  žhavé doteky horkého poledního slunce a zlata pole s dozrávajícím obilím (viz Barevné tóny Pavla Hogela). Červená barva získává více na intenzitě, zmocňuje se celé plochy, jako vitální alarmující výbuch (Žhavé pole, Doteky léta, Letní náměstí, Půlnoční žár).

V nejnovější tvorbě umělce převládá monochromatická malba s prolínajícími se odstíny zelené a modré, které kontrastují s černou. Z vášnivé kněžky se zde stává tajemná bohyně. Za skvostnými tóny zeleně se ukrývají mystické krajiny, města či chrámy, symbolicky definované poloreálnými formami v černé (Skalní město). Barva − tajemná bohyně – v nás vyvolává zvědavost a spoustu otázek: Co se skrývá za těmito prostorami, je to realita nebo již nová dimenze? „Jarní vítr“ sugeruje neposkvrněnou zeleň trávy a mladého listí, v přírodě hrozí ale také nebezpečí (Propast). Kam vede „Viaduktem“ a které neznámé světy se za ním nacházejí? Je to snad záhadná krajina s „Bludnými kameny“?

Pavel Hogel je kouzelník barev, magickým způsobem kombinuje odstíny modré barvy s černou. I zde je mu realná krajina inspirací: blankytná modrá připomíná přístav a odraz modrého nebe na mořské hladině,  tmavě modrá a černá připomínají hlubokou vodu pod hladinou (Ostrovy, Přístav). Pohled na noční krajinu a tmavomodrou oblohu nám ukazuje nekonečné prostory, které vedou umělce k metafyzickým otázkám: co je to skutečnost a co existuje za empiricky zjistitelným světem, jak vypadá ta jiná realita, nám neznámý svět, který není možné rozpoznat  našimi smysly (Sousední dimenze)? Jakou pozici zaujímá člověk v této skutečnosti. Jde o otázky po smyslu života: existuje vedle materie také duch? Víra je pro Hogela odpovědí na tyto metafyzické otázky. Umělec věří, že existuje něco nad námi, není to ale bůh institucionalizovaných náboženství, jak si ho vytvořili lidé, nýbrž nějaká vyšší síla (Pochybnosti v modré).

Tato nová monochronní barevnost vyzařuje nadhled, vyrovnání se sám se sebou, se svým pocitovým světem (Smírčí kameny). Umělecky a lidsky vyzrálý umělec zde opouští reálnou krajinu a usiluje překročit hranici tradičního myšlení a poznání. Zabývá se různými teoriemi (ekologická a kvantová teorie) a klade si přitom nové otázky. Při tvorbě je pro Pavla Hogela důležité, neustrnout v nějakém stylu, neboť ustrnutí pro něj znamená řemeslo, popřípadě komerci. Každý nový obraz znamená začátek, opakovat se pro něj ve tvorbě neexistuje. “Umělec musí byt svobodný, musi jit svou cestou a nesmí se poddat tlaku, který dnes na trhu s výtvarným uměním existuje.” 

Abstrakce přitom není pro umělce cílem, nýbrž výsledkem tvořivého intuitivního procesu, který Hogel srovnává s komponováním hudby. Malba a hudba jsou pro něho dva příbuzné světy, které v nás vzbuzují určité emoce a myšlenkové procesy. Výtvarný motiv je stejně jako při komponování hudby rozvíjen a přetvářen. V hledání spočívá krása malování, stejně jako v hudbě. Hogel přirovnává jeho malbu k „jam session“, kde jde o neopakovatelné momenty, které dávají těmto dílům pocit jedinečnosti. Skrze akordový postup vzniká melodie a malování má pro něj obdobný intuitivní charakter. Na této dobrodružné cestě se zbavuje racionálního přístupu ve prospěch intuitivního myšlení. Hogel tento svůj výtvarný přístup nazýva malované tóny či barevná hudba a vzpomíná přitom na malíře Františka  Kupku – jednoho z prvních evropskych abstraktních malířů, který usiloval o spojení malby a hudby. (Byl členem malířského hnutí Orfistů, kteří v jejich experimentální tvorbě mimo jiné propagovali abstraktní malbu, vznikající dle zákonů platných v hudební tvorbě). U Hogela je toto propojení o to intenzivnější, nebot hudba tvoří, stejně jako malba, důležitou součást jeho tvorby. V sedmdesátých letech to byla muzika, kterou se chtěl profesionálně zabývat. Je ironií, že se začal malování vážně věnovat teprve poté, co mu komunisté v roce 1974 zakázali jako hudebnikovi veřejně vystupovat. 

Hogel se věnuje nejenom malbě a hudbě, nýbrž je také Poet, jak dokládají jeho písničkářské texty, ale také názvy jeho obrazů, ve kterých  se zabývá otázkou lidské existence, pocitovým světem a mezilidskými vztahy (Otisk času, Pochybnosti v modré, Ztracená vzpomínka). Umělcovy obrazy a texty zprostředkovávají jeho poeticko-filosofické úvahy o problémech, které má každý z nás. V poetické baladě “Tenkej stín” nám líčí rozchod dvou lidí, který zanechává bolestné vzpominky. Hogel nemaluje objekty, nýbrž pocity. V obraze „Naše staré rádio“ nejde o zobrazeni předmětu, nýbrž rádio je spojeno s určitými vzpomínkami.

Alchymista barvy a Experimentátor. Lehkost a volnost, se kterou umělec dovede malbou zobrazit své pocity, je dána tím, ze Hogel maximálně ovládá základy malířského řemesla. Hogel vystudoval obor výtvarná výchova na olomoucké univerzitě, kde měl učitele malby Ladislava Jalůvku. Tento vyjímečný pedagog a umělec, mu ukázal, jak zvládnout řemeslo a přiblížil mu základy kompozice, technik, kresby a barevného cítění. Hogel intuitivně experimentuje s technikami. Rád používá kromě oleje smíšené techniky, jako pastel a olej, nebo kombinuje akryl jako podmalbu s olejem. Je fascinován náročnou techniku enkaustiky, pro její hluboké a příjemné barvy, které připomínají smalt. Kombinace oleje s enkaustikou umocňuje tento hluboký, téměř reliéfní, trojdimenzionální projev, který je ještě podtrhnut kladením barev (Kamenné město). U enkaustiky kombinuje tento alchymista barvy například práškový bronz s voskem, což dodává obrazům majestátní výraz, známý z byzanského malířství ikon. Hogel experimentuje nejenom s technikami, nýbrž také s tématy a kompozicemi. Spojení reálného a imaginárního světa v obrazech z poslední doby je dosaženo kombinací malířských stylů. V tajemném, neznamém abstraktním prostoru se objevují náznaky reálných prvků – okno, kameny, viadukt, ostrovy, město. Není to však libovolné spojení, nýbrž obrazy mají svůj přísný kompoziční řád.

Imaginarní malba umělce-filosofa, který vytvořil svůj osobitý malířský styl. Kouzelnik barvy nám prezentuje svůj duševní kosmos, ponechává si ale také svá tajemství. Odkud pocházejí ty čarovné tóny v zelené a modré, je to příroda nebo již nová dimenze. Hogelův mystický expresionismus je ve svém výrazu jedinečný.

Kvalita technického myšlení a vyzrálost výtvarného projevu je viditelná také v Hogelových kresbách. Umělec zde řeší otázky lidské existence a hledá odpověď na otázku, jak uniknout z labyrintu obav a strachu (Obavy, Pod křídly, Přitažlivost, Smíření). Co když je ale tato cesta z labyrintu uzavřena (Past)? Umělec používá i ve svých kresbách kombinovanou techniku – akvarel a pastel, popřipadě akryl a pastel. Myšlenkové představy jsou abstrahovány s pomocí barvy do symbolických ploch. Něžné barvy akvarelu jako světle šedá, jemná žlutá a modrá tvoří jeviště pro nastávající dramatickou hru. Linie a geometrické symboly v bílé tvoří konstruktivní rámec této hry, bílá jako režisér objasňuje a usměrňuje kompozici (Na hraně). Kontrast impulsivních, extatických zásahů černým pastelem – hercem – a téměř panenským sametovým pozadím – jevištěm – dodává obrazům na dramatičnosti. Černý pastel je nejdůležitějším aktérem v této  expresivní hře mysterií. Není to však agresivní expresionismus, nýbrž z kreseb vyzařuje rovnováha, velkorysý a vyrovnaný pohled na svět vyzrálého umělce. Abstraktní formy, harmonická syntéza barvy a tvaru zde tvoří komplexní strukturu do sebe zapadajícího systému.

Protipólem k intuitivní malbě plné neopakovatelných zážitků je pro Hogela design, který s ohledem na formu a funkci objektu požaduje spíše racionalistické a funkcionalistické myšlení. Hogelovy návrhy pro lyže, snowbordy, kola atd. nevyzařují však naprostou funkcionalitu a přísnostnost. I v designu cítíme určitou lehkost a hravost – rukopis malíře. V tomto segmentu se Hogel, na rozdil od malby, nechavá inspirovat módnimi trendy a zálibami spotřebitelů. Svěží, neónové barvy a dynamické sgrafitové vzory charakterizují jeho návrhy.

Většina umělců nesouhlasí s tím, když je jejich dílo klasifikováno do různých vývojových fázi. Picasso se ohrazoval proti označení vývoj a preferoval spíše pojem změny, neboť dle něj „v umění neexistuje ani minulost ani budoucnost…“.*** Také Pavel Hogel se přiklání spíše k pojmu změna. Tato výstava není tudíž žádnou retrospektivou, která předpokládá vývoj, nýbrž určitou mezibilanci.

Vystavené obrazy zprostředkovávají pocitový svět již vyzrálého umělce, který se zabývá otázkami lidské existence a přitom také rekapituluje: OTISKY- “Vítezně zní v plenéru, ozvěna tvých malérů. Kdo jsme? Kde jsme? Co jsme vlastne byli?” **** Tyto otázky nezbytně nutí k reminiscencím. Pavel Hogel patří ke generaci, která zažila ve svém dosavadním životě zcela odlišné politické a společenské systémy. Od rodičů a prarodičů jsme slýchávali autentické zprávy o válce a znárodnění po roce 1948. Jako mladiství jsme zažili nesvobodu a perzekuci komunistického režimu. Pražské jaro 1968 nám dalo novou naději, která byla brzo zničena ruskými tanky v srpnu 1968, tato okupace znamenala dalších dvadcet let perzekuce. Po roce 1989 jsme zažili novou renesanci a radost ze svobodného života, ale i spousty zklamání, týkající se politiky a mezilidských vztahů. Současná doba globalizace přináší mnoho sociálních, ekologických a existenčních nejistot, klimatické katastrofy, války, uprchlíky a epidemie. Klademe si otazku, jak se s těmito skutečnostmi vyrovnat. 

Ve své současné tvorbě se Hogel zamýšlí nad jedincem, jeho vztahu ke společnosti, přírodě a univerzu. Přes všechny osudové zkušenosti, které Hogel a jeho generace zažili, umělec nedramatizuje, nýbrž kriticky a s nadhledem zobrazuje sve vzpomínky a zážitky a uvažuje přitom o smyslu žití. Tento nadhled je opodstatněný. Stačí si uvědomit, že kromě dramatických zvratů a událostí v politickém, ale také privátním životě, je naše generace svědkem radikálního pokroku ve vědě a technice. Zažili jsme psaní tužkou a perem, tranzistorové rádio, první let do vesmíru, telefonní budky, první computery, mobilni telefony, E-mobilitu a umělou inteligenci.

Pavel Hogel je bezesporu mimořádný, ale přitom velmi skromný umělec a humanista. Nikdy neusiloval o to, stát se obdivovanou malířskou hvězdou. Hogel není žádný performanční umělec nebo aktivista, který za mediální pozornosti  demonstruje na ulici pro přírodu a klima. Hogel má jinou životni filosofii: žije s přírodou a chápe sám sebe jako součást přírody a celého univerza. Láska a respekt k přírodě a jeho empatické schopnosti (které potvrdil i ve svém občanském povolání jako speciální pedagog) jsou dva základní pricipy jeho pohledu na život. K tomu, aby byl přírode nablízku, nemusí letět k Niagarským vodopádům anebo šplhat na na Mont Everest. L´amour de la nature: stačí mu jednoduše jít po louce a být šťastný. Tuto lehkost bytí, toto souznění s přírodou dnes již mnoho lidí zapomnělo. Hogel je umělec-visionář, aniž by o to usiloval, ukazuje nám jednoduchou a velmi aktuální cestu od konzumu, zášti a hlouposti směrem k respektování nás samotných a přírody.

Vera Kapeller 
In: https://www.nextroom.at

* Simon & Garfunkel, Sound of Silence
**Toto zamyšlení vzniklo na základě rozhovoru s Pavlem Hogelem, mým spolužákem z olomouckého gymnázia. Již několik desetiletí  sleduji jeho výtvarnou tvorbu a ráda s ním hovořím o problémech umění, politiky, společnosti a vůbec našeho života. Pavel je skvělý kamarád, který umí naslouchat a také pomoci a poradit. Velmi si vážím toho, že mne Pavel požádal, abych analyzovala jeho tvorbu. 
Přeji Pavlovi a nám všem z celého srdce, aby nás ještě mnoho let obohacoval a inspiroval nejen svými malířskými výtvory, ale také svým moudrým a kritickým intelektem a svým nezapomenutelným humorem.
***Experimente. In: Picasso. Über Kunst. Aus Gesprächen zwischen Picasso und seinen Freunden. Ausgewählt von Daniel Keel. Zürich 1988: S. 32.
****Text Pavel Hogel

Mag. Dr. Vera Kapeller
Historička umění a kultury, zabývá se dějinami a teorii architektury, stavebni a bytovou kulturou a výtvarným uměním. Po ukončeni Gymnázia Jiřího z Poděbrad v Olomouci následovalo studium dějin umění a etnografie na Karlově univerzitě v Praze. V roce 1979 odchod do Rakouska, mezi 1986 a 1992 působila jako vědecká pracovnice v Ústavu pro současnou etnografii Rakouské akademie věd, v letech 1993 až 2015 v Ústavu pro výzkum města a venkova Rakouské akademie věd. 
Autorka publikací k architektuře, stavební a bytové kultuře, mimo jine: Holzkichen in Böhmen, Mähren und der Slowakei“, Bau- und Wohnkultur im Burgenland, Umfassende Erneuerung der Plattenbausiedlungen in Wien und Bratislava, Aktuelle und zukünftige Wohnbauentwicklung im Grenzgebiet Nordburgenland und Bratislava(ed. a autorka, spolu s J. Huemer), „Neue Funktionen für alte Baustrukturen. Wanderausstellung“ (ed. spolu s J.),
a k dějinám umeni: Horký den/Heisser Tag/Hot Day. Back to Europe. Report about an International Painting-Symposium in Moravian Town Sternberk, August 1992, Volkskunst und regionale Baukultur als Inspirationsquelle für die Architektur in Böhmen und Mähren (In: Anita Aigner, Vernakulare Moderne…), Po stopách minulosti v pohraničnej oblasti Severný Burgenland a Bratislava. Vily-Hrady-Zámky“(společně s M. Romako), Kunst und Plattenbausiedlungen in Wien“ (ed. a autorka).