K/ART/OGRAFIE PAVLA HOGELA...

Vloženo: 24.09. 2024

Historička umění Mahulena Nešlehová napsala ve své studii o českém umění 50. a první poloviny 60. let, že tradice českého informelu se váže k existencialismu, respektive k jeho dvěma základním momentům: autentičnosti a svobodě. Právě hluboký existenciální prožitek napomáhal umělcům emancipovat se od koncepčně vypracovaného obrazu a otevřel jim svět uvolněných gest, událostí a znaků.

Obrazy a kresby výtvarníka Pavla Hogela z let 1998 až 2019 jsou součástí určité tradice českého informelu, zejména v jeho potřebě po autentičnosti a svobodě. Oproti často fraktálně chaotickému pojetí malby mnohých umělců českého informelu, klade Hogel důraz naopak na singularitu výtvarných událostí.

Jeho strukturovaná, v jistém smyslu informelní soběpodobnost evokuje něco ze starých map. Jakoby jeho výtvarné příběhy byly popisem o skrytém postavení věcí a událostí v životě. Pavel Hogel jako výtvarný k/art/ograf nám naznačuje a zároveň vyznačuje, že něco je vzdálené, něco je vymezené jako zvláštní území, něco je nepřekročitelné a něco věc samu skrývá.

To je základní tajemství Hogelovy k/art/ografie, přičemž není důležité, zdali je jakýkoliv výtvarný mapový obraz zmenšený nebo zvetšený vůči nějakému původnímu předmětu.

Například obraz Vidění v slunci (1999, olej) je emancipovaný od běžné kruhové morfologie slunce s představou erupčních aktivit atd., protože obraz nabízí spíše mapu vidění.

Historik umění Ernst Gombrich ve své studii Analýzy vidění umění popisuje dlouhé koncepční spory mezi „viděním“ a „věděním“, mezi například Ruskinovým konceptem „nevinného oka“ a Berkeleyovským viděním jako „konstruováním“ a na závěr připomíná výrok spisovatele Oscara Wilde, že mlha v Londýně neexistovala, dokud ji Whistler nenamaloval.

Vizuální umělci jsou k/art/ografové, kteří nás učí vidět svět dle mapy svých obrazů.

I k/art/ografie Pavla Hogela nám odhaluje složitý duchovní proces objevování nových světů a napomáhá nám k vnitřní i vnější orientaci našeho postupně se osvojujícího neviditelného světa.

Hoglova výtvarná operace však nespočívá v nějakém vyměřování vnějšího světa, protože tento svět je už předem zabudován do vnitřní architektury kognitivních art-mapových struktur a dějin lidské historie.

K/art/ografie má zvláštní subjektální funkci - odhaluje proces subjektivace jako produkci mnoha způsobů naší existence.

Sledujeme-li řeč Hogelových obrazů a kreseb, víme, že na pozadí se nám promítají staré art-mapy či kognitivní k/arto/krafické plány jak nám je zachovali například Hans Hartung, Henri Michaux, Michel Tapié a další.

Je příznačné, že to, co je na tradiční a vědecké kartografii striktně rozdělené, například v podobě astronomických a zeměpisných map podle zvláštního přesného měřítka, to je naopak v k/art/ografii pojímáno jako jeden celek. Pro k/art/ografii jsou si svět, mikrosvět i nebeská tělesa stejně blízká.

Zatímco kartografická díla posilují náš orientační zvyk a pomáhají nám, abychom nezabloudili, naopak k/art/grafické mapy nám neustále ukazují, že svět není možno převést do jednoduchého a přesného mapového obrazu nějakých výtvarných souřadnic. Tyto artmapy vyjadřují zvláštní potřebu člověka emancipovat se od naučených mapových zvyklostí a vyhledávat stále nepravděpodobné situace, výtvarné události a příběhy.

K/art/grafie nás zbavuje paradigmat určitosti.

I tvorba Pavla Hogela sleduje cestu nepravděpodobnosti, která je filosofickým vyjádřením odmítnutí všech pokusů o „uchopení“ skutečnosti.

Například pro vojenské mapy je důležité správně zachytit všechny kóty týkající se například nějaké soutěsky, u Hogelovy artmapy je zachycení Soutěsky (1996, eukaustika) předem dramatickým střetem barev ve spádovitém prostředí výtvarné neurčitosti.

Umělec zachycuje intuitivní metodou svět pozorovatelných objektů a událostí v paradigmatické neurčitosti života. Pravidelné čtvercové výtvarné okna evokují snímky zvláštních struktur jako při snímání oka citlivé družicové kamery, které zachycují vzdálené a neznámé planetární tělesa. Zachycuje stopy události jako například v obraze Příběh v modré (1999 olej), V prostorách radosti (1999, akryl) atd.

V některých situacích se však artmapový objekt stává vyjádřením samotného symbolu. Například obraz Propast (1999, olej) vyjadřuje nebezpečí prázdnoty. Obraz může symbolizovat nejen jakoukoliv propast či letmě zakrytou hlubinu, ale i pomyslná nenasytná ústa. Může to být propast, která pomyslně vyceňuje na své oběti zuby jako například prázdná nebo temná řeč. V propasti je vždy něco němého a Hoglův obraz-symbol má schopnost toto mlčení narušit a prolomit.

Tradiční mapy se vyznačují časovostí jako například nějaký archivní dokument, to ostatně dokládá i současný sběratelský zájem, kdy se cení právě historičnost starý map. K/art/kartografie však generuje jinou časovost v podobě samotného výtvarného sdělení, které funguje na bázi neetropického dění založeného na výjimečné hermenautické situaci. Například Hogelův obraz Znamení (2001, olej) zachycuje nejen nějakou událost v čase, ale zároveň i vyvolává čas nové interpretace této události kříže na žluté ploše jako pohnutý obraz ve výtvarné neurčité věčnosti.

Mirek Vodrážka, Úholičky, Praha - západ 2020

Hudebník, teoretik chaosu, nezávislý publicista. V 70. letech píše manifesty emocionalismu a v undergroundu propaguje hudbu stejného směru. Obviněn z trestného činu výtržnictví a z důvodů „společenské nebezpečnosti“ odsouzen k několika letům ochranného soudního dohled. V 80. letech byl spoluorganizátorem bytových seminářů Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce i konspiračních schůzek mluvčích Charty 77. Po roce 1989 byl redaktorem časopisu VOKNO, na jehož ilegálním vydání se spolupodílel v undergroundu od roku 1978. V 90. letech otvíral v médiích feministickou a transgenderovou diskuzi.

Vydal FEMINISTICKÉ ROZHOVORY O „TAJNÝCH SLUŽBÁCH“ (1996), CHAOKRACIE (1997), ESEJ O POLITICKÉM HARÉMISMU (1999), DECIVILIZACE (2007), MANIFEST EXISTENCIÁLNÍCH DĚJIN (2011), FILOSOFIE TĚLESNOSTI DĚJIN (2013). Vydal hudební projekt Psychochaos& Edita Adlerová - Ženský smutek, (1999) a Carminafemina - oratorium ženské duše se zpěvačkou Helenou Zaoralovou (2006).